Láska jako sociální konstrukt a její historický vývoj
Co je to láska? 2. část
Láska taková, jakou si ji uděláme
Je-li láska v případě biologického determinismu vrozenou chemickou reakcí, coby protiklad se nabízí vnímat ji jako společenský konstrukt. Jako fenomén, podmíněný kulturními a ekonomickými změnami v historii lidstva. Přírodní danost je v tomto pojetí nahrazena konstruktem, člověkem vytvořenou představou, která se často stává natolik samozřejmou a zažitou, až přestáváme reflektovat její umělost a povyšujeme ji na neotřesitelnou normu.
Je zřejmé, že projevy a okolnosti lásky jsou napříč regiony různorodé. V Japonsku například platí zákaz líbání se na veřejnosti, jelikož jsou polibky vnímané jako předehra k sexu. Západní kultura je zase silně zatížena na lásku na první pohled a tento aspekt okamžitého okouzlení bývá zpravidla chápán jako předpoklad romantické lásky. V Indii je dodnes běžné, že je partner vybírán rodiči na základě jeho společenské úrovně, vzdělání, ale také s pomocí horoskopu, který by měl odhalit případné neshody v budoucím vztahu. Láska se rodí teprve v manželském svazku, zcela v opozici vůči západní představě, v níž je silné citové pouto jedinou obecně uznávanou příčinou manželství.
Stejně tak ale platí, že se v průběhu času mění i obsah lásky samotné. Význam slovního spojení zamilovat se byl pro viktoriánskou ženu zcela odlišný než pro ženu současnosti. Kde si dáma 19. století představí hluboký, respektující, ale spíše distancovaný vztah k obdivovanému muži, tam si moderní žena vybaví intimní spojení, založené na vzájemné důvěře a pochopení. Nemluvě o sexuální touze, která byla dříve pro navázání vztahu irrelevantní, dnes je nicméně viděna jako nutná podmínka plnohodnotného vztahu, ve kterém je dobrý sex jedním ze základních stavebních kamenů.
Zaměříme-li se na koncept lásky dnes, jsme minimálně v západní společnosti konfrontováni s paradigmatem a ideálem monogamního manželství, svazku, který trvá po celý život, probíhá mezi mužem a ženou a přirozeně spěje k výchově potomků. Ačkoliv se na první pohled může zdát neškodný, jeho implikace jsou ovšem dalekosáhlé a značně omezující. Vyplývá z něj, že skutečně milovat můžeme pouze jednoho člověka a když ho ztratíme, jsme odsouzeni k osamělosti; že pravá láska vše překoná, je věčná; že ženy jsou určeny k plození dětí.